Když jsem se hlásila na DAMU, věděla jsem, že se oslovování sponzorů v rámci studia nejspíš nevyhnu. Objem prostředků, které jsem měla sehnat, mě však téměř šokoval.
Když jsem se hlásila na DAMU, věděla jsem, že se oslovování sponzorů v rámci studia nejspíš nevyhnu. Objem prostředků, které jsem měla sehnat, mě však téměř šokoval.
Dobrovolně se přiznávám, že shánění peněz na kulturu pomalu nenávidím, protože už pět let nedělám téměř nic jiného. Zásadní rozdíl byl v motivaci. Dřív jsem zajišťovala prostředky pro projekty, které jsem si sama vybrala. Teď byla situace jiná. Opravdu jsem nemohla pochopit, proč musím opatřit peníze na inscenaci studentů, což znamenalo vycházet z daného rozpočtu.
S tímto nepříjemným pocitem jsem se vydala za sponzory. Vycházela jsem z okruhu klientů vlastní produkční společnosti: mám s nimi užší vztah, nacházejí se na klíčových marketingových pozicích a jejich firmy v minulosti přispěly na kulturu. Po takovém výběru mi zbylo pět potenciálních dárců. S oslovenými jsem se buď přímo sešla při večeři nebo při návštěvě kina, ostatní jsem oslovila telefonicky. Žádala jsem o 10 až 15 tisíc korun na propagaci. Výsledek nestál za nic. Ve dvou případech jsem narazila na problém se špatným načasováním, ve dvou jsem byla odmítnuta s odkazem na prázdný rozpočet pro dárcovství. Jedna z firem požadavek projednala a zamítla – podpora divadelní školy nepatřila mezi jejich priority.
Propadala jsem beznaději a zároveň byla vzteky bez sebe. Říkala jsem si: “ Máš dost svých starostí a práce, a ještě ze sebe děláš šaška.“ Nakonec jsem zvolila krizovou variantu: oslovit přátele. Vybrala jsem ty, u nichž bych mohla očekávat alespoň výměnný obchod. O peníze jsem si požádat netroufla. První v seznamu byl kamarád, který se věnuje grafice a tisku. Mezi řečí jsem se zmínila o strastech se sponzory a čekala na reakci. Překvapivě ho téma zaujalo, takže se rovnou zeptal, co potřebuji. To už jsem neváhala a vesele jsem mu vpálila požadavek na výrobu programů a plakátů pro inscenaci Nikola Šuhaj loupežník. Pak jsem mu nabídla kompenzaci, zeptala se na zvláštní přání a co by nám za těchto podmínek mohl poskytnout. „Tak já vám to udělám celý,“ zněla odpověď. Málem jsem spadla ze židle. Téměř jsem nemohla uvěřit, že to myslí vážně. Myslel.
Pak šlo všechno ráz na ráz. Předali jsme si podklady, podepsali smlouvu a vypili láhev vína. Výsledek tisku byl skvělý, materiály vypadaly báječně a celková úspora v rozpočtu přesáhla 14 tisíc korun. Nejšťastnější byl ovšem náš sponzor. Premiéra se mu moc líbila, a ještě se mu splnil sen. V představení jsou původní písně z Ukrajiny a on si už dlouho přál získat nahrávky nebo notový záznam podobných starých písní. Teď má celý zpěvník, takže za dobrý skutek získal i něco navíc. Když jsem s ním nedávno hovořila, sám se mě ptal, jestli zas nepotřebujeme s něčím pomoci.
Pohádka sice dopadla dobře, ale hlavní hrdina ani netouží prožít ji znovu. Potvrzuje to jediné: když chybí přesvědčení, dají se prostředky sehnat buď omylem nebo zázrakem.
Jana Šťastná studuje prvním rokem produkci na DAMU, zařazený text je seminární prací v předmětu fundraising